Radar aneb Veselohra na mostě

Paní učitelka Svatoňová, kdyby ještě žila, pokládala by americký radar protiraketové obrany, umístěný v Brdech, za to nejlepší, co nás může potkat. Pouze by si kladla otázku, jestli si ho zasloužíme - když jsme padesát let v područí Sovětského svazu mluvili o Americe vesměs ošklivě. „Za to, že jsme, Ondráši, měli Američany za nepřátele, že jste proti nim na vojně dokonce cvičili válku, nemáme právo na americký radar myslet ani potajmu, výchovně by mě upozornila paní učitelka, kdyby žila. Až do svých skoro šestadevadesáti let četla časopis Vesmír, a když v roce 1986 na smrtelné posteli na chvíli ještě nabyla vědomí, zeptala se: pořád jsme pod Rusy?
Na paní učitelku musím myslet cestou od Teslínů na kopec nad Míšovem, na brdskou kótu 718 metrů nad mořem. Přes rameno mám obloukovou pilu, sekeru s dlátem a dalším nářadím si nesu ve staré školní aktovce. Tu mi před více než pětadvaceti lety také dala paní učitelka, abych v ní, když nemůžu chodit do školy, nosil aspoň nářadí. Jak paní učitelce slábnul zrak, nechávala si články ve Vesmíru - zejména ty vzácné o americké vědě – předčítat a zlobila se, jak komolím jména amerických vědců, nositelů Nobelových cen za fyziku a chemii. Třikrát jsem jí musel číst článek o americkém vědci, který z vlastností kyseliny dikarbonukleonové nebo jaké odvodil, proč je rakovina tak záludná. Nebo americké pokroky v astronomii! Musel jsem paní učitelce před panelákem odkrokovat průměr teleskopu, jejž Američané vztyčili v Kordillerech, v nadmořské výšce zaručující naprostou tmu. Skutečné úspěchy přicházely z Ameriky, z východu táhla lež.
Ztratil jsem cestu, deru se křovím, taška je těžká. Budu-li ale pořád stoupat, přeci musím na kótu dojít. Přelézám padlé kmeny smrků i útlejší tlející břízy, bořím se do vlhkého mechu. Jak bych paní učitelce znázornil velikost té radarové bílé koule – že je pětkrát větší než libeňský plynojem? Dumám, jak bych jí asi reportoval, že Američané, samí pěkní černoši, kouli už vztyčují. – Ondráši, koule se nemůže tyčit, opravila by mě, a já bych opravdu nevěděl, zda koule stojí, leží, sedí nebo se jen tak válí. Ty seš nemožný vypravěč, zlobila by se, tak aspoň řekni, co je uvnitř, protože koule je jenom obal. Jak mám popsat tu anténní soustavu radiolokátoru? Že připomíná vosí hnízdo s čtvercatými přepážkami, které má 16896 prvků? Tomu by se paní učitelka smála. - Tak aspoň jaký má radar příkon. - Pokud vím, 4 megawatty, ale nechtějte, abych vám je blíže popsal. „Ondráši, to je ale dost! Škoda, že to není pět!“
Pozvolné stoupání nenápadného kopce završuje rozsuté skalisko. Vedle stojí červenobílá triangulační tyč a nikde nikdo. Že by tu Greenpeace nebyli, že by svůj tábor už zbalili, že by je odtud konečně vyhnali? Pohlédnu k vrcholu jehličnanů a vidím, že bivaky pod jejich korunami visí, ba i transparent vlaje. Ptáci zpívají, jako by kóta byla jejich. Nehýbu se. Po laně visícího z bivaku se náhle spustí dívka v horolezecké ústroji. „Vítajtě na kótě!“ Vida je, Slováky. Rozmrzele se ptám, kde je Jan Piňos, vedoucí protiradarové kampaně. Teraz tu ně je, ale ja ho zastupujem. Pojďte do stanu, urobím čaj.“ Vojenský stan stojí skryt v mlází, je v něm ještě noční chlad a šero. Na zemi leží jakési podezřelé pytle, některé se začínají hýbat. Je půl desáté, Greenpeace se probouzejí. Dívka plní velký kotlík vodou a staví ho na nedomrlý plamen plynového vařiče. Zmocňuje se mě nálada ještě mrzutější, veď čaj něbudě ani o pjatej.
Paní učitelka Svatoňová asi nejvíce ovlivnila moji maminku. Naučila ji chodit po valašských kopcích a při tom rozeznávat a sbírat léčivé byliny. Jako svobodná učitelka ji zasvětila do důstojné emancipace. Naučila se chodit stinnými úbočími, aniž by pozbyla nadhled slunných vrcholů. Čím starší maminka je, tím více se paní učitelce podobá: „Ne abys, Ondrášu, někde veřejně mluvil proti tomu radaru. Doufám, že tě nenapadne, abys proti němu psal,“ řekla mi maminka onehdy. „Nejde o ty rakety, ale o to, jestli budeme v zóně americké, nebo ruské.“
Mlčky vyndávám z tašky sekeru. Vedle mě stojí asi patnáctiletý kluk, v ruce má igelitku. Z pytlů vylézají tvoři zvaní aktivisté, voda v kotlíku je sotva vlažná. „Babička vám ráno upekla bábovku a poslal mě s ní k vám,“ nesměle vybaluje kluk bábovku ze šátku. „Není jí pro vlky škoda?“ bystře se mladík štrachá z pytle a už má nůž v ruce. I ostatní ožili, ačkoliv jak vyplývá z jejich hovoru, šli spát až v šest ráno, protože jedni bloudili celou noc v lese a druzí je hledali. „Ale takhle ten most nepostavíme,“ říkám už zlostně. „Most! My budeme stavět most?“ vkládá kluk šátek do igelitky, „a můžu vám pomoct?“ Vedu ho na kótu. „Proč má na vrcholu kopce stát most, odkud a kam má vést?“ ptá se.
Idea mostu je složitější než radar. Nejvíce ví Jan Piňos, vymlouvám se, protože se nechci protivit vůli mé maminky. Po její osmdesátce vskutku nebudu mluvit a psát proti radaru, nicméně mlčky řezat, dlabat a stloukat smím. „Víš, já jsem tu jen tesař, i když se živím slovem a písmem.“ Kluk na mě hledí nechápavě.
Z kmínků padlých stromů zakládáme kozu, která ponese mostovku. Asi dva a půl metru vysokou. Kluk mi pomáhá řezat. Pily Greenpeace jsou velice tupé, ale ta moje také. „Most bude skoro patnáct metrů dlouhý,“ vyrážím, když pila v sevření znehybní, „a k prostředku bude stoupat i se bude zužovat.“ „A to proč?“ ptá se kluk. „To ti taky vysvětlí Piňos.“
Jak slunko proráží mraky, shlukují se kolem dřevěné kozy aktivisté. Někteří vskutku chtějí pomáhat, ale jako by drželi sekeru poprvé. Jiní se jenom vyhřívají v trávě – most, taková blbost. Druhá koza je hotová, když ji stavíme, pořád se hroutí, žasnu, kolik lidí sice kolem, ale jak málo podpůrných rukou. Jestli se něco nestane, most nepostavíme, v duchu malomyslním. Nakonec nejpilnější je ten kluk.
Když je mi nejhůř, přichází Jan. A hle, co se kymácelo, náhle se zpevní: „Most sblížení tady spojuje dva protivné břehy, aniž by je dělila řeka nebo zjevná průrva či strž. Vydat se po něm není snadné, bude dost příkrý, jak bývaly středověké mosty, a z jedné i z druhé strany se bude sužovat. Lidé, kteří se uprostřed, v nejužším místě potkají, nemohou se jen tak minout. Musí na sebe aspoň pohlédnout, nebo se pozdravit pozdravit a jeden druhému dát přednost, jinak se tam zašpuntují. Jsme si vzájemně vydáni napospas, proto nemá smysl strašit se jadernými raketami ani obranou proti nim. I tak zvaný mírový radar vytváří podmínky, aby jeho správce mohl použít jaderné zbraně, aniž by byl zasažen. Náš most místo radaru bude sice špatně schůdný,“ a Jan Piňos pozdvihuje střední břevno ještě o půl metru výš, „takže leckoho spíše odradí, ale pořád je tu naděje, že kdo se po něm nakonec vydá, bude se chtít i domluvit a bude tuhle možnost mít. Americký radar, ačkoliv se skládá z 16896 sofistikovaných součástí, ji totiž nemá,“ Jan velikými hřeby přitlouká břevno. Kluk zírá, jak mrštně leze po konstrukci, a já celkem zbytečně dodávám, že inteligentní chlap je si jist jen tím dílem, které je sám schopen vykonat. V Honzových slovech i pohybech jako by byla hudba jeho otce skladatele Aloise Piňose; v jeho vztahu k fyzické práci je skromnost, s níž maminka, paní Piňosová, sama živila děti jako řidička tramvaje. „Kam se na tuhle vyšší inteligenci Klvaňa hrabe!“ neříkám, nepíšu, pouze si myslím.
Za setmění ukládám nářadí do tašky. V pravé ruce cítím svalovou horečku: Co je to za tesaře, který se živí slovem a písmem. Jak tašku zapínám, myslím zase na paní učitelku Svatoňovou. Co já jí řeknu? – beru přes rameno pilu. Jak jí to jenom vysvětlím? Klopýtám cestou necestou přes kameny a kmeny, jen abych byl z lesa dříve, než padne úplná tma. Jak jí řeknu, že radarická koule, která má sedět – ne, dlít - na brdské kótě 718, nebude čistě bílá, ale trochu už špinavá? - Proč, zeptá se paní učitelka. – Protože ten radar nebude nový – Jak to? – Bude už trochu opotřebovaný. – Tomu nerozumím. – On už deset let se tyčí, stojí, sedí, dlí a válí se na vojenské základně Kwajalein kdesi na tichomořských ostrovech. – Jak to říkáš, Kwajalein, že ty to jméno zase komolíš, že to není pravda.- Mám jí přiznat, že to pravda je, že tam už ten radar nepotřebujou? Potvrdím-li to, paní učitelka se jen na chvíli zamyslí a řekne to, co já bych si netroufl: Takže, Ondráši, my budeme jakýmsi úložištěm vyřazených amerických radarů. - A když pak nebudu mít slov, paní učitelce se bude zdát, že mě musí nějak utěšit. Vím, že neřekne: lepší radar starý než žádný. Spíše řekne, že za to, jak jsme se k Američanům chovali, si nový radar nezasloužíme.
Ne, já jí to neřeknu. Přeci jí v jejích 118 letech nebudu brát iluze. Poslechnu maminku a nikde nebudu proti americkému radaru mluvit, natož abych proti němu psal.