Služební hierarchie aneb přednost v kádi

Pan Hampl byl brusič, a hořovický soused. Velikostí připomínal Golema, na posezení snědl půl kila kokosek. Celý život pracoval v Komárovských železárnách, celý život tam brousil. Rád vyprávěl o broušení litinových van. To byla, podle mého, strašná práce, kdy brusič musel hrubý, strupatý odlitek vany kotoučovou bruskou ručně dohladka vybrousit, pak se vana smaltovala. Strupatý, trochu jako litinový byl i obličej pana Hampla, prach z broušené litiny se mu zasekal do pokožky. Ani jak vanu brousil, mi není jasné. Jestli si do ní vlezl, nebo byl do ní ohnutý, nebo vana ležela na kozách na boku a on její dno brousil s předpaženýma rukama. „Jak jste to mohl celý život vydržet?“
„Celý život ne, jenom asi pětadvacet let, protože v sedmdesátých letech výrobu litinových van přemístili někam do Fiľakova nebo Rimavské Soboty. Ale ty slovenské vany už byly horší, špatně vybroušené. Ani smalt za moc nestál.“
„Taková strašná práce,“ nenechal jsem se odbýt, „pořád prach, a jak ta bruska v té vaně ječela jako ve zvonu, jak jste to mohl vydržet?“
„Oni mě tam měli rádi, a tak to nebylo tak hrozný.“

Na pana Hampla myslím, když se dívám na starý, dřevěný, zčernalý ponk. Byl z borového nebo modřínového dřeva, což je k rozeznání v místě, odkud někdo nedávno odmontoval svěrák. Dílna je sice vystěhovaná, ale některé těžké a staré stroje zůstaly, například stojanová vrtačka, jejíž rychlost se volila překládáním řemene na různě velké transmise. V tlusté desce ponku je ohlazená černá kotlina, zkoumám, jak asi vznikla. Když se postavím, kde býval svěrák, je to jasné. Výžlabek hluboký pět, šest centimetrů vznikl soustavným odkládáním pilníku, dennodenně dvacet, třicet let. Chudák zámečník zřejmě dělal pořád to samé, a když obrobek ve svěráku překládal, pilník si položil.
Do dílny jedné opuštěné továrny v Praze-Karlíně jsem vešel náhodou. Omlácená vrata nebyla zamčená, ani stará vrátnice. Černý starý vyvěšený telefon, přijímač rozhlasu po drátě, starý kancelářský stůl promaštěný cintáním z kastrůlků, píchačky a nad nimi pro každé jméno překližkové přihrádky. Na koženkovém křesle v rohu, kam by si nesedl ani bezdomovec, válí se zažloutlá detektivka edice Magnet. Do haly padá zaprášenými dvorními světlíky ponuré světlo. Ve dvířkách plechové skříňky vybledlá mladá Pilarová. Prostředí, v němž se dvacáté století odlišilo od devatenáctého možná jenom rozšířenými bezpečnostními předpisy a ani závěr dvacátého století zde nepřinesl o mnoho více, než vícemístná telefonní čísla.
Tak takhle vypadá konec jedné továrenské kultury. S pravidly železnými jako rudl, co ještě stojí na vyhrazeném místě. Z prosklené budky jí vládl mistr v montérkách. Všechno musel umět. A když ještě netekla teplá voda a muselo se topit pod kotlem, mistr se koupal v sobotu po šichtě v kádi první, jak jsme to četli v čítance socialistického realismu. Před mistrem by si do kádě nikdo nevlezl. Následoval nejstarší frézař, 1. soustružník, 2. soustružník, a osmadvacetiletý Jarda, lisař, lezl do kádě až devatenáctý.
Koupat se v kádi po mistrovi je samozřejmě hnusné. Dvacáté století přineslo žlab s tekoucí vodou, u něho se všichni mohli mýt současně, stát do půl těla vedle sebe. Všichni měli stejně čistou vodu, ale mistrovi podali mýdlo jako prvnímu, i když je potřeboval nejméně. Všichni také viděli, jaká voda teče žlabem. Čím byla voda špinavější byla, tím čistší muselo být sociální prostředí. Každý věděl nejen co dělá, proč to dělá a co za to dostane, ale věděl to také o ostatních. Za náročnější práci se platilo víc, za vyšší výkon také. Každý věděl, proč je mistr mistrem - dokud to záleželo na řemesle, a ne na členství v KSČ. Mistr rozuměl dílu nejvíc. Každý také znal, jakou může mít před sebou budoucnost. Podmínky byly stejné, prokázané schopnosti všichni museli uznat. Na dílně se nemluvilo sprostě, osoby, kterým ani hodně těžká práce náladu nekazila, byly v kolektivu oblíbeny. Mistrovi nemělo smysl podlézat ani donášet, nebyl důvod k závisti, protože požitky byly zjevně zasloužené zkušeností a fortelem. S organizací práce přímo souvisela i hierarchie na dílně. Tu se v těžkých provozech do jisté míry podařilo udržet i po roce 1948, protože na staré továrenské kultuře nejtěžších průmyslových provozů politruci postavili své údernictví. Pozůstatky dílenské sociální hierarchie jsou ještě cítit i v olejnatém ovzduší staré karlínské továrny. Zůstaly jako stopy v ohmatanosti dřevěných rukojetí rudlu s litinovými koly, tuším je i v prosklené boudě mistra, kde za zády jeho pracovního stolu ještě stojí pantograf rýsovacího prkna. Dřív než všechno rozhrne buldozer, měl by se sem vydat sociální archeolog a pokusit se aspoň pro muzejní účely doložit dílenskou sociální kulturu jako něco, co se minimálně dvě stě let propracovávalo a formovalo, ale do jednadvacátého století už nepřesáhlo.
Těžko říct proč. Snadno by člověk řekl, že kvůli automatizaci výroby a s technologiemi řízenými počítači. Nebo jak na dílnách ubylo těžké manuální práce, rozpadl se i početnější kolektiv semknutý kolem jednoho díla a jednoho mistra na osoby více či méně lhostejné k dílu i k prospěchu továrny. Už nestojíme vedle sebe u jednoho žlabu, a tak ani nevidíme na vodu, která teče od souseda. Pracujeme s iluzí, že náš úkol je individuální, že vedení podniku právě na našich kvalitách má zvláštní zájem. A s touto psychologií, nikoliv s fortele a zkušeností pracují nynější manažeři. Bez ohledu na dílo, na jehož podstatě nezáleží, manipulují s lidskými ambicemi tak, aby je dělníci nemohli ohrozit a aby výsledek jejich práce co nejvíce posloužil jim. S jednotlivými zaměstnanci vedou individuální hovory zdánlivě o práci, ve skutečnosti však sbírají užitečné informace, které v příhodné chvíli použijí proti nim. Neodměňují podle zkušenosti a fortele, ale podle dynamičnosti a flexibility. Nejasná účast pracovníka na díle a pochybnosti o smyslu jeho práce vzhledem k odměně vedou k rivalitě a k utlumování solidarity. Individualistický přístup ke společnému dílu vede ke ztrátě přirozených sociálních vazeb a ke stálému pocitu osobního existenčního ohrožení. Už nikdo se nepozastaví nad tím, že pátý v řadě u žlabu s vodou chybí, protože čtvrtý i šestý mu to tak trochu přejí. Natož aby se někdo zabýval tím, kdo má lézt do kádě první. Manažer v kádi – kam by si dal mobil!
Zatímco v lehkých provozech, o nichž byla dosud řeč, je diskriminace zakrývaná, v těžkých provozech, v nichž u nás pracují hlavně ženy, je zjevná. Mistr zde nebývá v úloze největšího odborníka, ale je to dráb najatý a školený v zahraničí. Výše jeho odměny závisí na tom, co dokáže z podřízených vydupat. Zastrašováním, ponižováním, oplzlostmi či protežováním. Ví, že nikdo se neopováží nic namítat ani proti příkazům nesmyslným nebo chybným, protože odpověď je vždy nasnadě: Běžte pracovat jinam. Nemáte možnost nic ovlivnit a nejste víc než zaměnitelná pracovní síla. A to v době, jejíž reklama vás podlézavě nazývá osobností, oslovuje vám prostřednictvím osobních poradců a osobní obchodní jednání vám nabízí až do domu.
Jako by platila nepřímá úměra: čím vyspělejší technologie, tím zaostalejší sociální kultura. Na náročné technologie a umělou inteligenci doplácí ten, jemuž údajně slouží. Jako by se do umělé inteligence počítačů stěhovala i ta sociální. Mezi inteligentními a slušně vychovanými stroji jsou naše vztahy špinavější než voda v kádi, do níž lezl osmadvacetiletý Jarda lisař jako devatenáctý.

Pan Hampl zemřel už nejméně před deseti lety. Ztrácel rovnováhu, nemohl chodit, přestaly mu chutnat i kokosky. Tehdy jsem jeho odpovědi na mou otázku - jak mohl u tak strašné práce celý život vydržet – nerozuměl. Přeci člověk nebude brousit vany jenom proto, že ho tam mají rádi. Jak může někdo klást tak malý nárok na služební hierarchii? Teď, když se svět otevřel a každý má spoustu možností? Pan Hampl tak nesmyslně nemluvil. Potíž je jenom v tom, že litinové vany se už nevyrábějí ani ve Fiľakovu, ani v Rimavské Sobotě.
Současné vany jsou z ušlechtilých moderních hmot a lidská ruka na ně nesáhne.