Ondřej Vaculík

Pohled z valašských kopců do Francie a zpět aneb Na Královci mezi levicí a pravicí

S mým francouzským bratrem Martinem se moc často nevídám . Od roku 1968 žije ve Francii a možná jsme si už oba zvykli na to, že dvacet let, kdy jsme k sobě nesměli a neviděli se, není tak nedostatečný způsob bratrského soužití. Za těch prvních čtrnáct let v jednom pokoji – čtrnáct pro to, že jsem o čtyři roky mladší – každý z nás poznal povahu druhého i jeho schopnosti.
Charakteristiku bratra Martina jsem teď náhodou objevil ve sborníku „Vidět svět novýma očima“, který vydalo Studijní oddělení Československého rozhlasu v roce 1965. Obsahuje přepisy problémových pořadů mého tatínka Ludvíka Vaculíka. Tehdejší obdobou našeho Psáno kurzívou mohl být právě „Důvěrný rozhlasový dotazník rodičům“, do něhož tatínek přispěl úvahou „O citové výchově“. Tam o Martinovi píše: „U našeho prvního chlapce jsme se jako většina začátečníků snažili, aby byl co nejdřív nejvíc opálený a aby byl roztomile do světa: to znamená, aby se k návštěvám choval zdvořile, avšak směle, v domě aby uměl každého slušně, ale rázně pozdravit, žádné kuňkání. Aby uměl způsobně, přitom však nonšalantně cestovat dopravními prostředky. Aby co nejdříve samostatně dokázal koupit mléko. Máme tedy jaksi rychleného kluka, který při svých třinácti letech už leckde v republice byl, leccos viděl. Má plno známých přátel i mezi dospělými. Dovede si za nimi rázně docestovat třeba do Ústí nad Labem a víme jistě, že tam s nimi nonšalantně promlouvá. Nevím jenom, jestli máme být rádi: zdá se nám zbytečně samostatný, trochu moc rázný a nadměrně nonšalantní – prostě ptáme se někdy, není-li málo citový. U prostředního syna – což jsem já – jsme už cosi instinktivně změnili, především si to však vynutila jeho úplně odlišná povaha. Celý článek »

Děda spešovský

(Podtitulek: Zelená a modrá planeta dědy Antonína Komárka ze Spešova u Blanska, který zemřel v roce 1966)
Z mých dědů jsem měl možnost poznat jenom jednoho, dědu ze Spešova, maminčina tatínka. V roce 1894 se narodil v Bučovicích na zámku, kde jeho tatínek byl správcem zámecké pily. Rodina Komárků se později přestěhovala na zámek v Rájci u Blanska, kde dědův tatínek ve slavné rodině Františka Huga ze Salmu rovněž vedl pilu. Hrabě František Hugo byl přírodovědec, cestovatel, sběratel, vlastenec a pokrokový hospodář, který založil blanenské železárny a podporoval Josefa Dobrovského. U Salmů se dědovi dobře vedlo, bohužel ne dlouho: Jeho tatínek, můj pradědeček, chodil pravidelně hrát taroky do hospody v Jestřebí. Když jednoho dne šel z taroků, strhl se liják, pradědeček promokl na kůži, dostal zápal plic a zemřel. Rodina se musela ze zámku odstěhovat a můj děda šel do Vídně učit se strojním zámečníkem. V roce 1920 se oženil a usadil se ve Spešově, kde se o pět let později narodila moje maminka.
Spešov v údolí řeky Svitavy leží podél potoka Kešůvky a nesluje ničím pozoruhodným. Nemá kostel, jenom kapli, postavenou v roce 1856 na památku odvrácení cholery. Starou školu, pokud ještě stojí, hodlají spešovští stejně zbourat, protože se trhá. Ze slavných osobností se tu narodil v rodině statkáře jazykovědec František Trávníček.
Děda zemřel, když mi bylo dvanáct let, a poslední slova, která mi řekl, byla: „Tak co, pane mistr,“ viděl mě, jak jdu se zednickou lžící něco maltovat. Celý článek »

Polonahý cikán se dívá z okna

Polonahý cikán se dívá z okna na řeku Ostravici a neví, jestli je to dávno, anebo nedávno. Teprve nedávno začalo být vidět na dno, které bylo černé. Je to dávno, co v ní tekla i černá voda a on přes Ostravici a on pod soutokem s Odrou chodil přes most Výdušnou ulicí na Landek, kde se fáralo? Je to dávno, nebo nedávno? On ale nefáral, patřil do nádvorní čety. Fárali bílí, co rubali peníze, cikán jen sem tam nějaký. On zůstal věrný tomu, co říkal i jeho táta, ať fárají ti, kteří v kamnech topí uhlí, já topím dřevem. To nám zůstalo, pořád topíme dřevem. V nádvorní četě se teda moc nevydělalo, ale nějaký výhody byly: Nechodilo se na směny, takže už odpoledne mohl na ryby. A jak dělali v závodě pořádek, házel si za plot staré dříví ze šaluňků, odřezky z výdřevy, sem tam si ukradl i použitelné prkno. Z prken pak pozvolna stloukl i tenhle plot. Cikán má normálně plot, z okna se krásně dívá přes něj. On měl štěstí, fárat nemusel nikdy, tátu za protektorátu fárání zachránilo. Byl na čelbě, na nejhorší „á dvojce“, kterou pak stejně zatopila voda. Postavil se za něho i revírník, takže nemusel do Let. Po válce se stal i úderníkem, ale ne dlouho, protože do KSČ jim, na rozdíl od debila Riga, nikdy nevstoupil. Ten Rigo, než se dostal do Ústředního výboru KSČ ještě mu stihl zařídit, aby ho za trest dali do nádvorní čety. Jezdil s koštětem na dvoře před ředitelstvím, už si ho nikdo nevšímal. Je to dávno, nebo nedávno? Celý článek »

Radar aneb Veselohra na mostě

Paní učitelka Svatoňová, kdyby ještě žila, pokládala by americký radar protiraketové obrany, umístěný v Brdech, za to nejlepší, co nás může potkat. Pouze by si kladla otázku, jestli si ho zasloužíme - když jsme padesát let v područí Sovětského svazu mluvili o Americe vesměs ošklivě. „Za to, že jsme, Ondráši, měli Američany za nepřátele, že jste proti nim na vojně dokonce cvičili válku, nemáme právo na americký radar myslet ani potajmu, výchovně by mě upozornila paní učitelka, kdyby žila. Až do svých skoro šestadevadesáti let četla časopis Vesmír, a když v roce 1986 na smrtelné posteli na chvíli ještě nabyla vědomí, zeptala se: pořád jsme pod Rusy? Celý článek »

Skrytá síla vodního katru

Součástí skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm je také vodní katr. I s budovou sem byl přemístěn z hor, od jednoho z beskydských potoků. Počítá jen s malým množstvím vody, a také má jen malý výkon: kmen podélně rozřezává pouze jeden pilový list v poklidném tempu. Centimetr po centimetru řez spěje vpřed, až se na konci odloupne jedna krajina. Pak paní učitelka ve výslužbě pohne ohmataným dřevěným táhlem, v nové poloze je zajistí řetízkem, a kmen na dřevěném vozíku se lehce, jako by sám vydá zpět do výchozí polohy. Tím dřevěným táhlem paní učitelka, řekli bychom, zařadila zpátečku – ve vantrokách otevřela hradélko, jímž voda začala téct na vodní kolo zpětného posuvu. Pak jí na chvilku opět zavlála sukně a už se kmen sune zase vpřed – a první prkno se zvolna odchlipuje. Prkno po prknu kupí se vedle hranice – že je to dílo učitelky na středně vysokých kramflecích, kdo neví, neuvěří. Celý článek »