Ondřej Vaculík

Radar aneb Veselohra na mostě

Paní učitelka Svatoňová, kdyby ještě žila, pokládala by americký radar protiraketové obrany, umístěný v Brdech, za to nejlepší, co nás může potkat. Pouze by si kladla otázku, jestli si ho zasloužíme - když jsme padesát let v područí Sovětského svazu mluvili o Americe vesměs ošklivě. „Za to, že jsme, Ondráši, měli Američany za nepřátele, že jste proti nim na vojně dokonce cvičili válku, nemáme právo na americký radar myslet ani potajmu, výchovně by mě upozornila paní učitelka, kdyby žila. Až do svých skoro šestadevadesáti let četla časopis Vesmír, a když v roce 1986 na smrtelné posteli na chvíli ještě nabyla vědomí, zeptala se: pořád jsme pod Rusy?
Na paní učitelku musím myslet cestou od Teslínů na kopec nad Míšovem, na brdskou kótu 718 metrů nad mořem. Přes rameno mám obloukovou pilu, sekeru s dlátem a dalším nářadím si nesu ve staré školní aktovce. Tu mi před více než pětadvaceti lety také dala paní učitelka, abych v ní, když nemůžu chodit do školy, nosil aspoň nářadí. Jak paní učitelce slábnul zrak, nechávala si články ve Vesmíru - zejména ty vzácné o americké vědě – předčítat a zlobila se, jak komolím jména amerických vědců, nositelů Nobelových cen za fyziku a chemii. Třikrát jsem jí musel číst článek o americkém vědci, který z vlastností kyseliny dikarbonukleonové nebo jaké odvodil, proč je rakovina tak záludná. Nebo americké pokroky v astronomii! Musel jsem paní učitelce před panelákem odkrokovat průměr teleskopu, jejž Američané vztyčili v Kordillerech, v nadmořské výšce zaručující naprostou tmu. Skutečné úspěchy přicházely z Ameriky, z východu táhla lež.
Ztratil jsem cestu, deru se křovím, taška je těžká. Budu-li ale pořád stoupat, přeci musím na kótu dojít. Přelézám padlé kmeny smrků i útlejší tlející břízy, bořím se do vlhkého mechu. Jak bych paní učitelce znázornil velikost té radarové bílé koule – že je pětkrát větší než libeňský plynojem? Dumám, jak bych jí asi reportoval, že Američané, samí pěkní černoši, kouli už vztyčují. – Ondráši, koule se nemůže tyčit, opravila by mě, a já bych opravdu nevěděl, zda koule stojí, leží, sedí nebo se jen tak válí. Ty seš nemožný vypravěč, zlobila by se, tak aspoň řekni, co je uvnitř, protože koule je jenom obal. Jak mám popsat tu anténní soustavu radiolokátoru? Že připomíná vosí hnízdo s čtvercatými přepážkami, které má 16896 prvků? Tomu by se paní učitelka smála. - Tak aspoň jaký má radar příkon. - Pokud vím, 4 megawatty, ale nechtějte, abych vám je blíže popsal. „Ondráši, to je ale dost! Škoda, že to není pět!“
Pozvolné stoupání nenápadného kopce završuje rozsuté skalisko. Vedle stojí červenobílá triangulační tyč a nikde nikdo. Že by tu Greenpeace nebyli, že by svůj tábor už zbalili, že by je odtud konečně vyhnali? Pohlédnu k vrcholu jehličnanů a vidím, že bivaky pod jejich korunami visí, ba i transparent vlaje. Ptáci zpívají, jako by kóta byla jejich. Nehýbu se. Po laně visícího z bivaku se náhle spustí dívka v horolezecké ústroji. „Vítajtě na kótě!“ Vida je, Slováky. Rozmrzele se ptám, kde je Jan Piňos, vedoucí protiradarové kampaně. Teraz tu ně je, ale ja ho zastupujem. Pojďte do stanu, urobím čaj.“ Vojenský stan stojí skryt v mlází, je v něm ještě noční chlad a šero. Na zemi leží jakési podezřelé pytle, některé se začínají hýbat. Je půl desáté, Greenpeace se probouzejí. Dívka plní velký kotlík vodou a staví ho na nedomrlý plamen plynového vařiče. Zmocňuje se mě nálada ještě mrzutější, veď čaj něbudě ani o pjatej.
Paní učitelka Svatoňová asi nejvíce ovlivnila moji maminku. Naučila ji chodit po valašských kopcích a při tom rozeznávat a sbírat léčivé byliny. Jako svobodná učitelka ji zasvětila do důstojné emancipace. Naučila se chodit stinnými úbočími, aniž by pozbyla nadhled slunných vrcholů. Čím starší maminka je, tím více se paní učitelce podobá: „Ne abys, Ondrášu, někde veřejně mluvil proti tomu radaru. Doufám, že tě nenapadne, abys proti němu psal,“ řekla mi maminka onehdy. „Nejde o ty rakety, ale o to, jestli budeme v zóně americké, nebo ruské.“
Mlčky vyndávám z tašky sekeru. Vedle mě stojí asi patnáctiletý kluk, v ruce má igelitku. Z pytlů vylézají tvoři zvaní aktivisté, voda v kotlíku je sotva vlažná. „Babička vám ráno upekla bábovku a poslal mě s ní k vám,“ nesměle vybaluje kluk bábovku ze šátku. „Není jí pro vlky škoda?“ bystře se mladík štrachá z pytle a už má nůž v ruce. I ostatní ožili, ačkoliv jak vyplývá z jejich hovoru, šli spát až v šest ráno, protože jedni bloudili celou noc v lese a druzí je hledali. „Ale takhle ten most nepostavíme,“ říkám už zlostně. „Most! My budeme stavět most?“ vkládá kluk šátek do igelitky, „a můžu vám pomoct?“ Vedu ho na kótu. „Proč má na vrcholu kopce stát most, odkud a kam má vést?“ ptá se.
Idea mostu je složitější než radar. Nejvíce ví Jan Piňos, vymlouvám se, protože se nechci protivit vůli mé maminky. Po její osmdesátce vskutku nebudu mluvit a psát proti radaru, nicméně mlčky řezat, dlabat a stloukat smím. „Víš, já jsem tu jen tesař, i když se živím slovem a písmem.“ Kluk na mě hledí nechápavě.
Z kmínků padlých stromů zakládáme kozu, která ponese mostovku. Asi dva a půl metru vysokou. Kluk mi pomáhá řezat. Pily Greenpeace jsou velice tupé, ale ta moje také. „Most bude skoro patnáct metrů dlouhý,“ vyrážím, když pila v sevření znehybní, „a k prostředku bude stoupat i se bude zužovat.“ „A to proč?“ ptá se kluk. „To ti taky vysvětlí Piňos.“
Jak slunko proráží mraky, shlukují se kolem dřevěné kozy aktivisté. Někteří vskutku chtějí pomáhat, ale jako by drželi sekeru poprvé. Jiní se jenom vyhřívají v trávě – most, taková blbost. Druhá koza je hotová, když ji stavíme, pořád se hroutí, žasnu, kolik lidí sice kolem, ale jak málo podpůrných rukou. Jestli se něco nestane, most nepostavíme, v duchu malomyslním. Nakonec nejpilnější je ten kluk.
Když je mi nejhůř, přichází Jan. A hle, co se kymácelo, náhle se zpevní: „Most sblížení tady spojuje dva protivné břehy, aniž by je dělila řeka nebo zjevná průrva či strž. Vydat se po něm není snadné, bude dost příkrý, jak bývaly středověké mosty, a z jedné i z druhé strany se bude sužovat. Lidé, kteří se uprostřed, v nejužším místě potkají, nemohou se jen tak minout. Musí na sebe aspoň pohlédnout, nebo se pozdravit pozdravit a jeden druhému dát přednost, jinak se tam zašpuntují. Jsme si vzájemně vydáni napospas, proto nemá smysl strašit se jadernými raketami ani obranou proti nim. I tak zvaný mírový radar vytváří podmínky, aby jeho správce mohl použít jaderné zbraně, aniž by byl zasažen. Náš most místo radaru bude sice špatně schůdný,“ a Jan Piňos pozdvihuje střední břevno ještě o půl metru výš, „takže leckoho spíše odradí, ale pořád je tu naděje, že kdo se po něm nakonec vydá, bude se chtít i domluvit a bude tuhle možnost mít. Americký radar, ačkoliv se skládá z 16896 sofistikovaných součástí, ji totiž nemá,“ Jan velikými hřeby přitlouká břevno. Kluk zírá, jak mrštně leze po konstrukci, a já celkem zbytečně dodávám, že inteligentní chlap je si jist jen tím dílem, které je sám schopen vykonat. V Honzových slovech i pohybech jako by byla hudba jeho otce skladatele Aloise Piňose; v jeho vztahu k fyzické práci je skromnost, s níž maminka, paní Piňosová, sama živila děti jako řidička tramvaje. „Kam se na tuhle vyšší inteligenci Klvaňa hrabe!“ neříkám, nepíšu, pouze si myslím.
Za setmění ukládám nářadí do tašky. V pravé ruce cítím svalovou horečku: Co je to za tesaře, který se živí slovem a písmem. Jak tašku zapínám, myslím zase na paní učitelku Svatoňovou. Co já jí řeknu? – beru přes rameno pilu. Jak jí to jenom vysvětlím? Klopýtám cestou necestou přes kameny a kmeny, jen abych byl z lesa dříve, než padne úplná tma. Jak jí řeknu, že radarická koule, která má sedět – ne, dlít - na brdské kótě 718, nebude čistě bílá, ale trochu už špinavá? - Proč, zeptá se paní učitelka. – Protože ten radar nebude nový – Jak to? – Bude už trochu opotřebovaný. – Tomu nerozumím. – On už deset let se tyčí, stojí, sedí, dlí a válí se na vojenské základně Kwajalein kdesi na tichomořských ostrovech. – Jak to říkáš, Kwajalein, že ty to jméno zase komolíš, že to není pravda.- Mám jí přiznat, že to pravda je, že tam už ten radar nepotřebujou? Potvrdím-li to, paní učitelka se jen na chvíli zamyslí a řekne to, co já bych si netroufl: Takže, Ondráši, my budeme jakýmsi úložištěm vyřazených amerických radarů. - A když pak nebudu mít slov, paní učitelce se bude zdát, že mě musí nějak utěšit. Vím, že neřekne: lepší radar starý než žádný. Spíše řekne, že za to, jak jsme se k Američanům chovali, si nový radar nezasloužíme.
Ne, já jí to neřeknu. Přeci jí v jejích 118 letech nebudu brát iluze. Poslechnu maminku a nikde nebudu proti americkému radaru mluvit, natož abych proti němu psal.

Skrytá síla vodního katru

Skrytá síla vodního katru

Součástí skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm je také vodní katr. I s budovou sem byl přemístěn z hor, od jednoho z beskydských potoků. Počítá jen s malým množstvím vody, a také má jen malý výkon: kmen podélně rozřezává pouze jeden pilový list v poklidném tempu. Centimetr po centimetru řez spěje vpřed, až se na konci odloupne jedna krajina. Pak paní učitelka ve výslužbě pohne ohmataným dřevěným táhlem, v nové poloze je zajistí řetízkem, a kmen na dřevěném vozíku se lehce, jako by sám vydá zpět do výchozí polohy. Tím dřevěným táhlem paní učitelka, řekli bychom, zařadila zpátečku – ve vantrokách otevřela hradélko, jímž voda začala téct na vodní kolo zpětného posuvu. Pak jí na chvilku opět zavlála sukně a už se kmen sune zase vpřed – a první prkno se zvolna odchlipuje. Prkno po prknu kupí se vedle hranice – že je to dílo učitelky na středně vysokých kramflecích, kdo neví, neuvěří.
Nad takovou automatizací lámu si hlavu už skoro rok. Dokonce i navalování kmene zvládá ta žena bez mužského hekání a sakrování. Délka řezu dává možnost pilařce zákonitě polelkovat, na obloze přehlédnou uplývající mraky a čas, zasnít se zdánlivě netečným pohledem na tmavou zeleň, nebo si promýšlet nějakou esej. Otročina je vyloučena, vyšší řeznou rychlost z katru nikdo nevyloudí. Zde krátký je každý manažer. Znaje současnou cenu řeziva příslušných šíří a zjistiv si průměrnou cenu, za niž se smrkové kmeny dnes prodávají pilám, dospěl jsem k potěšlivému, ba možná vynikajícímu výsledku: I tento zastaralý vodní katr se skrovným výkonem je rentabilnější než současné moderní katry, tak zvaně plně automatizované. Na tomto starém by si totiž i lelkující pilařka vydělala více, než vydělávají zedření pilaři na katrech s vysokoobrátkovými procesory a manažery.
Jak je to možné? Kromě levné energie má vodní katr i nenáročnou údržbu. Většina hybných součástí je dřevěná, zbytek vesnická kovářská práce. Dřeva v blízkém okolí katru dorůstá zhruba tolik, kolik je katr schopen pořezat. Takže dopravné minimální, zvlášť když obsluha na katru přímo bydlí, večer se z okének line zpěv. Režijní náklady minimální. Rovněž je ověřeno, že starý dvousetletý katr, odborně vedený aprobací ruční práce – zpěv - čeština, i dnes produkuje výrobky velmi přijatelné kvality, jež zejména v ohledu na životní prostřední předčí i ta nejpřísnější kriteria Evropské unie.
Jsem si jist, že po náležitých útrapách byl bych schopen zhotovit vantroky i vodní kolo, i ten automatický pojezd vozíku na dřevěných kolečkách bych vyřešil. A zajistit dřevěné táhlo vhodným řetízkem by už bylo dílem okamžiku. Po několika letech šílené dřiny bych konečně stál s rukama v bok a sledoval pomalý pohyb kmene vpřed. Oblaka uplývajícího času i tmavou zeleň životního eseje. Osm, deset minut, podle délky řezu. Ó ty skrytá sílo vodního katru!
Mně ale nejde tolik o řezaní, mně jde více o to lelkování. Kdy kláda se pomalu ale jistě sune ke kmitajícímu listu, ale ten její čas je můj. O tenhle čas odebrané hodnoty se cítím ošizen, přestože nejsem pilař. Protože tuším, že tak je to se vším. Jen se na vteřinu dvě pohroužím, a už mě budí zběsilý kmit. Jak to udělat, jak by takové kolo mělo vypadat, abych podle délky řezu po letech dřiny mohl stát s rukama v bok? Marně hledám to táhlo a řetízek na zpětný chod. A vůbec, kde a v čem je ta skrytá síla?
Byl jsem se podívat v údolíčku na Velkokarlovicku, kde vodní katr kdysi stával. Lezl jsem přes kameny, srny uskakovaly. Už vidím zbytky náhonu, v roští starý sklep, mokvající kameny. Ostění vyvalené, ale to bych i opravil. Dokonce stále stojí budka, kde se kakávalo. Voda na oslizlém jízku jenom učurává, ukapává. Aha. Protože tuším, že tak je to se vším, sen o zákonitém lelkování se rozplynul.

Život na volné noze proti krachu na světové burze

S pojmem „volná noha“ jsem se poprvé setkal už za minulého režimu. Tehdy se mi však zdálo, že volná noha je záležitost zdravotní. Domněnku podpořil kreslený vtip: muž stojí uprostřed hloučku diváků, které si udržuje v náležité vzdálenosti od těla nohou volně rotující kol kyčelního kloubu. Mužovo podivné počínání vysvětluje někdo z hloučku slovy: To víte, pracuje na volné noze. Vtip odpovídal době, volná noha připomínala uvolněnou protézu.
Dnes už vím, že člověk na volné noze není žádný mrzák: má svobodné povolání, může se rozhodnout, do čeho se pustí; zda nejprve vyjede na reportáž, nebo se dá do fejetonu, či dokončí esej o žebrákovi a jeho holi. Kéž by se mi podařilo, doufá volnonohař, cestou na reportáž dokončit esej a cestou zpět napsat o tom fejeton. Pohodlněji se živí ten, kdo dokáže denně vymyslet jeden reklamní slogan. Takový spisovatel by s prodavačem esejů neměnil. Celý článek »

Ženský a mužský přístup k autobusovému nádraží

V našem městečku zvaném Hořovice, kde žije asi sedm tisíc lidí, máme tři náměstí. To nejmenší je Vísecké a staletí mu vévodí kostel sv. Jiljí, vedle je stará škola. O tomto náměstí teď nebudeme mluvit, protože ani dnes se podstatně neliší od podoby na starých rytinách a fotografiích.
Zato hlavní hořovické náměstí se výrazně proměnilo několikrát: Ohraničoval je františkánský klášter, jehož zdi v minulosti naši předkové prolomili silnicí, čímž kostel Nejsvětější Trojice na náměstí osaměl. Před ním stojí sloup se sv. Šebestiánem a Floriánem, vedle je loreta, unikátní stavba k poctě Panny Marie, uvnitř ale vytlučená. Vlivem těžkého provozu přes náměstí měla sklony se řítit, ale zabránila jí v tom čtveřice dodatečných ocelových táhel. Uprostřed náměstí bývala kašna, kterou sem šikovní hořovičtí dokázali převézt z pražského Václavského náměstí. Když se Hořovice staly politickým okresem, přemístily kašnu do ústarní a téměř doprostřed náměstí postavily velikou hranatou budovu, nemalebnou funkcionalistický hranol se čtverhrannou pseudověží. Ta stavba učinila náměstí nemalebným, zastínila nejen kostel, ale i radnici ve slohu romantickém. Tak se radniční budova, zdobená věžičkami, začala na náměstí jen skromně krčit. Důstojnost prostoru naštěstí neztenčeně zachraňuje František Palacký, jehož jméno na náměstí zatím odolalo všem historickým průlomům i dostavbám. Celý článek »

Služební hierarchie aneb přednost v kádi

Pan Hampl byl brusič, a hořovický soused. Velikostí připomínal Golema, na posezení snědl půl kila kokosek. Celý život pracoval v Komárovských železárnách, celý život tam brousil. Rád vyprávěl o broušení litinových van. To byla, podle mého, strašná práce, kdy brusič musel hrubý, strupatý odlitek vany kotoučovou bruskou ručně dohladka vybrousit, pak se vana smaltovala. Strupatý, trochu jako litinový byl i obličej pana Hampla, prach z broušené litiny se mu zasekal do pokožky. Ani jak vanu brousil, mi není jasné. Jestli si do ní vlezl, nebo byl do ní ohnutý, nebo vana ležela na kozách na boku a on její dno brousil s předpaženýma rukama. „Jak jste to mohl celý život vydržet?“
„Celý život ne, jenom asi pětadvacet let, protože v sedmdesátých letech výrobu litinových van přemístili někam do Fiľakova nebo Rimavské Soboty. Ale ty slovenské vany už byly horší, špatně vybroušené. Ani smalt za moc nestál.“
„Taková strašná práce,“ nenechal jsem se odbýt, „pořád prach, a jak ta bruska v té vaně ječela jako ve zvonu, jak jste to mohl vydržet?“
„Oni mě tam měli rádi, a tak to nebylo tak hrozný.“
Celý článek »